Příběh skupiny The Rutles je legenda.

Živá legenda, jež bude žít, až jiné žijící legendy zemřou.
 
 

Menu

 

Historie

s Historie
s Seznamte se s Rutles
s Diskografie
s Tvorba
s Fotogalerie
s Rozhovory

s Jste mimo mísu?
s Home

21. ledna 1959 v ulici 43 Egg Lane v Liverpoolu se zrodila legenda jménem The Rutles. Právě zde do sebe Ron Nasty a Dirk McQuickly vrazili. Ron vyzval Dirka, aby mu pomohl na nohy. Dirk, pouhý amatérský pijan, souhlasil. A tak se zrodila legenda, jenž přetrvala oběd. Brzy se k nim přidal školní vůdce bez vyhraněného účesu Stig O'Hara. Po dvou letech objevili bubeníka, který se jmenoval Barrington Womble, ukrytého v dodávce. Nalezeného přesvědčili, aby si změnil jméno. Chtěli ušetřit čas a brilantinu, a tak se z něho stal Barry Wom.

Jejich první manažer Arthur Scouse, byl jimi natolik nadšen, že je poslal okamžitě do Hamburku. Rutles, myslivše že Hamburk je za humny Liverpoolu, souhlasili. K jejich zděšení nejenže Hamburk byl v Německu, ale dokonce v nejhorší části Německa. Reeperbahn-Hamburk je jedna z nejhambatějších ulic na světě. Zde se našli, bez domova i bez talentu. Tehdy s nimi byl pátý Rutle Leppo, Špínův kamarád. Leppo stál většinou vzadu, neuměl na kytaru, ale uměl si užívat, což bylo v Hamburku mnohem důležitější. Pro čtyři vyhládlé hochy z dělnické třídy jsou místa horší než vězení, třeba Rat Keller v Hamburku. Zde, patnáct měsíců noc co noc, hráli do úmoru, než se jim podařilo uprchnout zpátky do Liverpoolu. Ve zmatku se nenávratně ztratil Leppo. Ale jeho vliv na ostatní Rutles byl sotva změřitelný, takže žádný z nich se neobtěžoval ho nějak měřit.  

The Rutles se vrátili z Hamburku hladoví, plní dojmů a prášků. Po návratu přemlouvali ředitele Cavern clubu, aby je zde nechal zahrát. Souhlasil, ale až po té, co mu přidrželi hlavu pod studenou sprchou. Brzy jejich hudba nezačala nevzbuzovat nemalý nezájem. Vlastně nevzbuzovala zájem vůbec.

Začátkem roku 1961 vešel do jejich života Leggy Mountbatten, drogista z Boltonu. Leggy přišel o nohu za RAF v závěrečných směnách 2. světové války. Od té doby se belhal Liverpoolem. Matka mu nedovolovala hrát si s ostatními hochy. Otec byl tak povýšený, že si do vany bral plavky, jen aby neviděl jediného nezaměstnaného. Jednoho dne Leggy nešťastnou náhodou zakopl a svalil se po schodech do jedné ušmudlané diskotéky. To, co tam spatřil úplně změnilo jeho život. Byl to starý námořník, který mu pověděl o Rutles. Byl to zatuchlý, zapocený sklep otřásající se rámusem. Leggymu to bylo odporné. Nesnášel hudbu Rutles, nesnášel jejich účesy, ani to jak byli hluční, ale miloval jejich kalhoty. Leggy píše ve své autobiografii "A Cellar of Goys (Zabuzený sklep)" jak se bázlivě připlížil k Nastymu a ptal se ho kolik by chtěli za podpis smlouvy mezi ním a Rutles. "pár krajíců z marmeládou a pivo" zněla Nastyho odpověď. Nazítří jim tedy Leggy donesl basu piv, dva krajíce s marmeládou a patnáctistránkovou smlouvu. Jemně mluvícímu a tiše se belhajícímu mužíkovi The Rutles instinktivně uvěřili a okamžitě podepsali.

V říjnu 1961 Leggy Mountbatten probelhal celý Londýn ve snaze prodat jejich pásky. Archie Macaw vzpomíná: "Jednoho dne mi do kanceláře vbelhal prapodivný chlápek. Obešel každého v branži a všude mu ukázali dveře. Když po mně chtěl, abych mu ukázal své, odmítl jsem. Tak mi ukázal fotky a pásky The Rutles. Byly dost humpolácké, ale něco na nich bylo. Myslím, že to byly kalhoty". Macaw Leggymu nabídl kontrakt pro The Rutles a odkázal ho na Dicka Jawse, hudebního vydavatele bez místa a fixního nadání. Dick Jaws:" Jejich kalhoty mě vzaly. Dělal jsem do oblíkání a o vnitřních švech něco vím, ty jejich byly jedničky. The Rutles skýtali řadu výhod: byli mladí, horliví, ale především velmi levní, takže se mi upsali nadosmrti. Klika." Leggy The Rutles navlékl do obleků. Postavil je do studia a dostal je do novin. Od úspěchu dělil Rutles jen virbl.

V roce 1963 Anglii postihla vlna Rutlománie. Zdálo se, že se Rutles skutečně daří. Řada jejich hitů jako: Rut Me Do, Twist and Rut a Please Rut Me vyvolala neslýchané masové lichometnictví. Také sama královna byla zaujata The Rutles na jejich vystoupení "Na Povel Jejího Veličenstva". V prosinci 1963 měli Rutles v hitparádě "Top 20" v Británii devatenáct svých hitů.

V roce 1964 The Rutles vtrhli do Ameriky zatímco v Británii vydali svůj první singl "Hold My Hand". Na letišti Kennedy Airport na ně čekalo 10 000 ječících fanynek, aby je přivítaly. Bohužel, Rutles přistáli na letišti La Guardia. Nicméně další den je sledovalo 73 milionů diváků v televizní šou Ed Sullivana. Navzdory všemu očekávání The Rutles dobyli svět.

Nevyhnutelně The Rutles ovládli také film. K prvnímu filmu "A Hard Day's Rut" jim dopomohl Dick Leicestershire. Druhý jejich film, natočený v barvě, velmi nákladně a ne v Londýně se jmenoval "Ouch!".

Při jejich druhé návštěvě Spojených států, na jaře roku 1965, vystoupili na prvním venkovním rock and rollovým koncertě na světě na Che Stadium (pojmenovaném po veliteli Kubánských Geril).

V roce 1966 čelili Rutles největší hrozbě své kariéry. Nasty v často citovaném interview prohlásil, že Rutles jsou větší než Bůh. Dokonce řekl, že Bůh se nezmohl na jediný hit. Zvěst se šířila Amerikou jako požár. Mnozí fanoušci pálili svá alba, nespočet si jich spálilo prsty při pálení alb. Prodej alb raketově vyletěl. Lidé je skupovali na pálení. Přitom šlo o děsivý omyl. Nasty mluvil s mírně nahluchlým novinářem a řekl jen, že Rutles jsou větší než božský Rod. Rod Stewart pak osm let nepatřil mezi velikány. Nasty se omluvil Bohu, Rodovi a tisku a turné pokračovalo dál. Bylo však jejich posledním. Nasty:"Budeme hrát a doufáme, že do Ameriky opět vnesem trochu toho 'nedefinovatelnýho'".

O rok později tedy 1967, Rutles čelili dalšímu skandálu. Na konci svého turné se setkali s Bobem Dylanem v idylickém San Francisku. Nabídl jim zvláštní látku jež na ně mocně zapůsobila. Čaj. Přes varování, že zčajení může vést k tvrdším věcem, oddali se Rutles jeho příjemným účinkům. Čaj obrovsky ovlivnil jejich nejhezčí dílo "Sgt. Rutter's Only Darts Club Band". Vydání tohoto alba bylo mlýnským kamenem pro dějiny pop-music. Velkou měrou přispělo k idylickému léku se zvonci, květinami a k čajení. Tisíce lidí přivedlo k experimentování s čajem. Až na to přišel tisk a dal Dirkovi šanci, aby to popřel. Dirk:" Když za mnu přijdete a zeptáte se, řeknu pravdu. Vyzkoušel jsem čaj. Spoustu čaje, indický čaj... i sušenky." Přiznání vyvolalo skandál. Tisk to celé popletl a rozmázl to. U Nastyho dělal šťáru inspektor Bryant Plant a přinesl si pytlík vlastního,aby to měl sichr. Následovaly protesty proti policejní zvůli. London Times otiskly petici volající po legalizaci čaje.

"Love life" - tato píseň stála v horní úvrati jejich umělecké dráhy. Začalo to potížemi s Leggy Mountbattenem. Byl k nim citově vázán a když přestali vystupovat, neměl co na práci. Měl samozřejmě i jiné umělce (Máčo brothers, A.Hodgesona a Čéšky a francouzské Beach Boys -"Les Garcons de La Plage". Ovšem jeho rozhodnutí vložit peníze do toreadorů, aby se vyhnul daním a jeho bizarní osobní život...V Kalifornii byl zatčen, když dával umělé dýchání z plic do plic gumovému člunu...budily stále větší znepokojení.

Stig mezitím upadl do vlivu mystika ze Surrey Arthura Sultana. Ten zasvětil Stiga do svých olulních věd. Sultan pozval Rutles k sobě do Bognoru, aby strávili klidný víkend společným sťukem o stůl. A tisk jim byl v patách. Zatímco Rutles seděli kolem Surreyského mystika, osud jim zasadil strašlivou ránu. Právě zde se dozvěděli šokující zprávu o svém manažerovi Leggym Mountbattenovi. Unaven a skleslý na mysli bez jediného kamaráda na blízku, šel domů a tragicky přijal místo učitele v Austrálii. Pro Rutles to byla bomba, byli šokováni a ohromeni.

Příznačné je, že jejich první významnější kiks "Tragical History Tour" přišel po ztrátě Leggyho. Myšlenka filmu nebyla nejnosnější - čtyři profesoři dějepisu objíždějí stopem rutlandské čajovny. Tisk film strašlivě strhal.

V roce 1968 Dirk s Ronem Nastym odletěli do New Yorku, aby oznámili založení společnosti Rutle Corps. Dirk:"Jsme v New Yorku, abychom oznámili založení společnosti "Rutle Corps". S Nastym zastupujeme i ostatní Rutles. Voni nemohli. Zakládáme podnik "Rutle". Lidi tam budou moct přijít a my jim dáme peníze." Nasty:"Přijdou prostě za náma místo do banky. Chceme pomoct lidem, aby si pomohli." A přesně to také Rutle Corps dělal. Lidé si léta pomáhali. V jednu chvíli prodělávali rychleji než britská vláda. Několik vychytralých holandských návrhářů přesvědčilo Rutle Corps, aby otevřeli butik a přitom z nich vytahali milion dolarů během tří týdnů. Nakonec tomu udělal přítrž sám Nasty tím, že obchod vyhodil do povětří. Tunelování v Rutle Corps probíhalo ve velkém - psací stroje, televizory, telefony, služební auta, no někdy i celé kanceláře zmizely přes noc. "Yellow Submarine Sandwich" animovaný film byl snad jediným úspěchem Rutle Corps.

Osobní problémy začaly rozbíjet Rutles na padrť. Zpívali spolu, ale nemluvili spolu. Pak ani nezpívali. V březnu 1969 se situace zhoršila natolik, že se Dirk a Nasty oženili. Dirk se zamiloval do Martini, francouzské herečky, jež neuměla anglicky a sakra málo francouzsky. Byly oddáni pro jistotu španělsky, italsky a čínsky. Nasty navštívil výstavu rozbitého umění v Pretentious Gallery v Soho. Díla byla nejprve svržena z vysokých budov a poté vystavena. Tam mezi troskami nalezl i samu umělkyni Čistu (Chastiti), prostou německou dívku, jejíž otec vynalezl 2. světovou válku. Čista jej uhranula svým destrukto-artem. Nastínila mu svůj plán...shazovat umělce z letadel. Druhý den na tiskovce ve sprše oznámili sňatek. Nasty a Čista se vrhli do umění. Natočili spolu film "Tři sta metrů filmu", mimo jiné i film "Feet"(Nohy).

Stig se mezitím tak upozadil, že v roce 1969 se proslýchalo, že zemřel. Prý byl zabit výbojem v obchodu s vodními postelemi. Poté jej měli nahradit za repliku z vosku z muzea Madame Tussauds. Tuto zvěst podporovalo několik tzv. faktů. Zaprvé, nikdy nic neřekl na veřejnosti. Jakkoli nemluvný od roku 1966 neřekl ani slovo. Zadruhé, na obalu jejich posledního alba "Shabby Road" nemá kalhoty. Italové tím naznačují smrt. Zatřetí, v písni "I Am The Waitress" má Ron Nasty zpívat "I buried Stig". Zpívá však "E burres stigano", což je mizerně španělsky "Have you a water buffalo? (Máte Buvola?)". Začtvrté, na obalu desky "Sgt. Rutter's Only Darts Club Band" Stig zaujímá polohu umírajícího Yettiho (z Rutlandské knihy mrtvých). Zapáté, přezpíváte-li si pozpátku titul Sergeant Rutter's Only Darts Club Band měl by znít "Stig has been dead for ages honestly (Stig je už léta mrtvej, čestně)". Ve skutečnosti zní mnohem záhadněji "dnab bulc strad ylno srettur tnaegres", což je nesmysl. Stig měl samozřejmě k umírání dost daleko ač nebyl dost daleko od Londýna. Vpostelil se do Gertrudy Strange, proprsené, biologicky vyhovující americké dívky, jejíž otec vynalezl přílipkovou minu. Byl to chtíč na první pohled. Uchýlili se spolu do Stigova bungalowu, kde se Stig probudil vyčerpán o rok později, aby zjistil, že Gertruda je tatam. Nezanechala žádnou adresu na sebe, žádný dopis na rozloučenou a naštěstí ani žádné děti.

Barry mezitím také strávil, kvůli daním, rok v posteli. Eric Manchester soudí, že mu buď někdo blbě poradil, nebo se marně pokoušel o zvěst "Barry je též mrtev". Když konečně vstal, společnost Rutle Corps byla ve vážné finanční tísni. Nasty opustil líbánkový sraz v Norimberku, aby se sešel s nejobávanějším spekulantem na světě Ronem Declinem (Krachem). Ron Decline měl pověst tvrdého, ale neférového chlapa. V jeho účetních knihách se nikdy nic nenašlo, neboť tam nikdy nic nebylo. V lidech budil hrůzu. Radši páchali sebevraždy, než by se s ním sešli. Když jednal, jeho pravá ruka nikdy nevěděla, co dělá levá. Nasty ho obdivoval. To byl muž dle jeho konta. Slíbil Rutlům, že když mu přenechají péči o své účty, mají navždy po starostech s penězi. Stig mezitím přijímal finanční rady Billa Kodaka. Dirk si přizval Arnolda Schwartzenweisengrünenblauenbrauenburgera. Barry se radil každé tři a půl minuty s Knihou proměn. Jednání probíhala bouřlivě. Každých pět minut řada finančních poradců zjistila, že si Rutles mezitím najali nové poradce, aby kontrolovali již najaté a honem si běželi najmout právníky. Na závěrečné schůzce se 134 právníků, účetních a finančních poradců vtěsnalo do místnůstky 2,5 x 3 metry. Jen 87 jich vyšlo živých. Černé díře v Saville Row padlo za oběť několik nejlepších mozků komerčního bankovnictví. Naštěstí to není nic vážného.
Rutles však rychle ničili sami sebe. V prostředí veřejného hašteření vydali "Let It Rot" jako film, desku a soudní při. V roce 1970 zažaloval Dirk Stiga, Nastyho a Barryho. Barry zažaloval Dirka, Nastyho a Stiga, Nasty zažaloval Dirka, Stiga a Barryho. A Stig se omylem zažaloval sám. Byl to počátek zlaté éry advokacie. Ale pro Rutles živě na střeše, to byl počátek konce.

Co se stalo s bývalými Rutles? Dirk založil se svou ženou punk-rockovou kapelu Punk Floyd. On zpívá, ona ne. Nasty se odvrátil od světa a sedí se svými myšlenkami. Barry je kadeřníkem a má dva salony pro sebe. A Stig pracuje pro Air India jako letuška.

V roce 1996 se Ron, Stig a Berry sešli a natočili album Archeology.

nahoru